Je nasnadě otázka, jakou roli v řešení humanitárních krizí hrají dosud v českém prostředí opomíjené firmy.  Podívejme se tedy do zahraničí a zhodnoťme kde, jak a proč firmy pomáhají? Co je výhodami zapojení angažmá v krizích do portfolia společensky odpovědných aktivit a kde jsou výzvy a prostor pro zlepšení jejich role?

 Firmy se na poli humanitární pomoci angažují ve větší míře od roku 2004, kdy v jihovýchodní Asii udeřila vlna Tsunami. Dary od firem přicházely zejména ve formě příspěvkům a partnerství s neziskovými organizacemi. Leadery v této činnosti byl například Amazon, jež zřídil konto na podporu Červeného kříže, firma Cisco, jež podpořila dárcovství svých zaměstnancům systémem dolar za dolar (jeden dolar od zaměstnance firma doplní jedním dolarem svým), Pfizer, jež daroval produkty, Starbucks, jež za každou prodanou kávu ze Sumatry věnoval 2 dolary do humanitárního fondu, Coca Cola, jež dala k dispozici logistické kapacity pro distribuci pomoci.
 Obecně se od počátku 21. století firmy angažují v oblastech, kde dochází k výskytu náhlé humanitární krize, neangažují se v latentních krizích, které obecně nemají vysokou mediální viditelnost. Firmy se tedy zejména orientují na pomoc při přírodních katastrofách.

 V rámci humanitárních aktivit se firmy věnují třem oblastem. Prim hrají telekomunikační služby a technologie pro obnovu infrastruktury. Například, firma Vodafone dává k dispozici kapacity pro tvorbu komunikačních center v rámci své iniciativy Red Alert, Ericsson má svůj Ericsson response programme, též IBM poskytuje služby v oblasti rekonstrukce IT infrastruktury. Z oblasti technologií netelekomunikačního charakteru jde například o jednotky rychlého nasazení, které obnovují poškozenou infrastrukturu. Takový tým má například společnost Veolia. Druhou velkou oblastí je partnerství firem s neziskovým sektorem v oblasti logistiky. Opět několik příkladů: Deutsche post poskytuje Airport emergency team, Coca-Cola se zabývá pomocí s distribucí vody, TNT napomáhá s distribucí zásilek a dává k dispozici své letištní kapacity (sklady, transport, expertizu). Třetí a původní oblastí je finanční pomoc neziskovkám. Firmy se však stále více odklánějí od modelu dárce a preferují dvě výše zmiňované druhy zapojení.

 Otázkou je, proč firmy pomáhají. Zde vidíme tři hlavní důvody: Za prvé, skrze zařazení pomoci v humanitárních krizích do „meníčka“ společensky odpovědných aktivit firma získává: vizualizaci v rámci již tak vysoce mediálně pokrytých krizí; buduje pozitivní image u zákazníků, týmu a obchodních partnerů a za třetí- angažmá v humanitárních akcích může být skvělým startovacím bodem pro budoucí obchodní vazby. 

 Jako u všeho, i zde existují klady a zápory angažmá soukromého sektoru v humanitárních krizích. Nejprve tedy přínosy: soukromý sektor vnáší efektivitu, přináší know-how do sektoru NGOs a vytváří zdravou konkurenci v prostředí dominovaném neziskovkami, jejich činnost může též doplňovat. Jsou zde ale závažná „ale“: Soukromé subjekty nejsou vázány žádnými humanitárními principy, mohou používat své finance bez nutnosti odpovědného přístupu k distribuci pomoci dle zásad lidskosti, nestrannosti, neutrality a nezávislosti. Za druhé, pomoc je místem rozvoje businessu, firmy se proto mohou více orientovat na krátkodobé, měřitelné cíle a předvídatelnost jejich kroků je téměř nulová. Za třetí, firmy jsou dalším aktérem v již i tak vysoce fragmentované pomoci. Koordinace dále vzrůstajícího počtu subjektů v rámci OSN, IBLF, OECD je těžká, neboť firmy nejsou ochotné o svých výstupech referovat, vyplňovat dotazníky atd. Navíc dochází k tvorbě nových platforem jako například Disaster Resource Network v rámci World Economic Forum 2001.

 Jak je zřejmé, pro samotné firmy přináší zapojení klady a protože firmy těžko vytlačí neziskové organizace a jsou pro neziskový sektor spíše než rivalem důležitým partnerem, je nyní čas na zapojování českých subjektů do realizace globálních humanitárních aktivit ve spolupráci s NGOs. Je výzvou neomezovat projekty společenské odpovědnosti pouze na dětská hřiště a natírání plotů.