Děti milují ZOO a jedna z nejkrásnějších je v Jihlavě. Protože tam bydlí také jedni z našich nejmilejších přátel, vydala jsem se v pondělí z Prahy do Jihlavy, na zadním sedadle tříletá dcera a tříměsíční syn. Dopoledne jak ze žurnálu, dcera nadšeně lítala po ZOO, syn spal. Má únava z posledních měsíců se rozplynula a měli jsme se pohádkově. Po ZOO nás čekala cesta domů, do Prahy. Děti spaly, pohodička, valím si to na dálnici 130 a těším se, že děti ještě přesunu do postýlek a chvíli si odfrknu s nimi. Míjíme dvě obrovitánské zácpy v protisměru, snad 10 km každá, auta stojí, lidé vystupují z vozů, protože se na dálnici nehne ani kolo, pejsci pobíhají mezi auty, maminka drží kojence v náručí a ten je značně nespokojený. Děkuji Pánu Bohu, že v té zácpě nestojíme též. Kdo má malé děti, ví, že takovýto „zádrhel“ na cestě stojí mnoho psychických sil rodičů a zatímco pro bezdětné je to normálka a nanejvýš zpoždění, pro rodinu v autě, peklo na kolečkách.

A tak si to pěkně valím dál, až zjistím šílené: já celou dobu fičím ne na Prahu, ale na Brno. Co teď? Cesta zpět není, neb je zácpa, mobil skoro vybitý, takže po okreskách to nepůjde, pití došlo, jídlo došlo, je potřeba za chvíli někde kojit, přebalit. Naštěstí v městečku, kam jsem sjela, bydlí naši přátelé, voláme, získáváme klíč od domu, a pak ve čtvrti s novostavbami hledám s miminkem v náručí a pobíhající dcerou ty správné dveře. A za nimi nacházíme pohovku, stín, lednici, sporák. Prostě vše se v dobré obrací, pár hodin zůstáváme a pak hurá domů.

Když tak chodím po cestičce mezi domy, v náručí držím miminko a klopýtám únavou, kterou znají všichni lidé, co třikrát za noc na hodinu vstávají k ošetřování osoby blízké, tak si uvědomuji, jak zoufale osaměle a nepříjemně se musí cítit všichni ti nebozí lidé, co do Evropy přijíždí na člunech v naději na záchranu.

Je mi stydno, když si uvědomím, že si zoufám, cítím se unavená, odstřižená od přístupové cesty ke svému domovu v Praze kvůli dopravnímu kolapsu. Jak se musí cítit rodiny, které se roztrhávají a z kterých se jeden člen vydává na nebezpečnou cestu. Jak ponižující pro ně musí být naše zacházení po tom, co protrpí hodiny na lodi. Když si představím, že já jsem řešila, že nemám kde přebalit miminko, zatímco nějaká maminka na lodi řeší, že opustila část svých dětí nebo že dítě, které má s sebou, bojuje o život pod horkým sluncem, není voda, není jídlo, opravdu mne fyzicky bolí u srdce.

Cítím v těchto dnech upřímné rozhořčení nad novináři, kteří píší xenofobní články typu: „EU nám zasadila nůž do zad, musíme přijmout uprchlíky“. Copak nemají srdce? Copak nejsme my ti nesmírně šťastní, co mají na jaro dvoje boty, na léto troje, na zimu čtvery a ještě lyžáky, co na e-miminu řeší neskutečné pitomosti, bojují o umístění dětí do elitních škol, lámou si hlavu, zda na dovolenou pojedou tam či onam. I střední třída nosí trička Gant a úplně všichni jsme mohli chodit do školy a používat mobil. Téměř nikdo ve svém okolí neznáme rodinu, v níž by při porodu zemřelo dítě či matka, možná ani neznáme člověka, jehož rozšířená rodina by neměla chalupu. Máme azylové domy, nízkoprahová centra, sociální dávky atd., atd. I v chudobě jsme v porovnání s těmito lidmi velmi, velmi bohatí.

Nemáme žádné zásluhy na tom, že právě my jsme se narodili do této úžasné doby a krásné země. A právě to se ovšem pojí s velkou dávkou odpovědnosti. Věřím, že my, kteří máme tento dar nádherného prostředí k životu, jsme morálně povinováni poskytnout pomoc lidem v nouzi.

Tento komentář nepíši jako lunetic, který by si neuvědomoval širší kontext takového postoje. Vystudovala jsem obor Humanitární a rozvojová pomoc na London School of Economics, jedné z předních britských univerzit, a na Univerzitě Karlově pod vedením skvělé paní Gladišové předmět Migrace. Vím, o čem hovořím a jaké jsou náklady otevřené náruče, ale tato diskuse a tento můj postoj vychází z pevného přesvědčení, že člověk je povinen pomoci druhé lidské bytosti. A tedy odpověď na otázku zda pomoci ano či ne nemusí nikdo z nás lovit v makroekonomických datech. Jsme lidé z masa a kostí a hlavní kompas pro naše chování je naše svědomí. Pokud se Vám na Štědrý den připlazí ke dveřím někdo, kdo umírá, Vám se zrovna prohýbá stůl a pod stromkem kupí dárky, tak alespoň talíř teplého jídla a deku tomu chudákovi dáte, nebo ne? Takže to „co“ nyní ve vztahu k lidem hledajícím v Evropě naději na lepší život dělat je jasné. „Jak“ to udělat již dovedou vymyslet lidé, kteří jsou celé situaci blíže a ví, jakou paletu nástrojů pomoci můžeme využít.

Teď není prostor pro politiky populisty. Myslet na obhájení křesla namísto nabídnutí pomoci považuji za ohavné. Každý, kdo takto uvažuje, by měl místo nového mandátu obdržet lístek na loď, bez kajuty, jen tak na stojáka, žádná plná penze, jen petka vody a stovky kilometrů před ním s nespolehlivým lodivodem. Ještě bych navrhla několik míst rezervovat na přídi pro skvělé šéfredaktory, kteří umožní, aby byly publikovány xenofobní články brnkající na strunu lidských obav z neznámého.

Hlasuji za uveřejňování článků, které seznámí čtenáře s možnostmi a způsoby nabízené pomoci. Například reportáže z center, které se věnují migrantům nyní, informace o finanční podpoře pro přijímající země. Vždyť infrastrukturu, která nám pomůže situaci řešit, máme. Stačí jen popsat věcně, jak konkrétně jsme schopni danou pomoc realizovat a oddrolit tak hradbu strachu.

Nebojme se, často ten, kdo dává, mnohem víc získá.