Tak kromě toho, že pod vánočním stromečkem ležel i můj zbrusu nový syn, strom obdivovala má dcera a místností vířila velká rodina, dostala jsem i dva nádherné dárky, které myslím krásně symbolizují přístup k životu a radost.

Prvním je kuchařka Bju:kitchen (omlouvám se paní Barboře Karpíškové, pokud špatně přepisuji nádherný, vyšívaný obrázek názvu). Co se mi na ní líbí a neskutečně mi rezonuje; poznamenávám na počátku, že vše o paní Barboře jsem vydedukovala z toho, co jsem nalezla na webu (ano, toto není relevantní zdroj, prosím neodebírejte mi mé vysokoškolské tituly) a v samotné kuchařce.

Tedy, co jsem nalezla: paní Barbora pracovala jako au-pair v Anglii, v New Yorku prvně potkala českého restauratéra, který dle mého osobního názoru patří do top desítky, zamilovala se, přestěhovala se za ním do Prahy a pak už se jen starala o jeho dvě krásné děti a přemýšlela o tom, co ji baví. A protože to bylo vaření, opřela se do toho. Vytáhla své eso z rukávu a začala makat na tom, aby byla nejlepší. Použila všechny zdroje, které byly v okolí – znalosti svého muže, jeho týmu, finanční zázemí a čas. A když vše dala dohromady, přidala obrovskou dávku sebe, svého stylu, šarmu, zápalu pro dobrá a zdravá jídla se střízlivým budgetem holky, co byla au-pair a sama v cizině, dojela do Londýna, kde se proškolila ve food-bloggingu, designu jídla a na konci je kuchařka, nad jejíž estetičností se tají dech. Já v ní vidím inspiraci Jamiem Oliverem, a to je jednička, že. Jeho fotky rodiny s dětmi, poodhalení soukromí, životního stylu, zápalu pro lokální a free-range. Líbí se mi také zpětná vazba na Ambiente, proč ne. Mám ráda promyšlený marketing a vůbec ho nevnímám vulgárně. Dále lehký vliv Dity P. – vzpomínky na dětství, ale to možná není úmysl, je normální, že recepty a chutě nám vyplavují vzpomínky, vlastně mám pocit, že přes všechny naše kariéry po nás ženách zbydou ty recepty a nebo historky o prázdné lednici…

A druhý dárek je CD francouzské zpěvačky ZAZ. Tuto dámu silnou jak silnici jsem poznala až na jejím koncertě ve Foru Karlín. CD mi vyplavuje tři hezké vzpomínky. První – velká poklona Foru Karlín, nemám ráda namačkané koncerty a po Paříži asi ještě o kus víc cítím pocit strachu, že je mezi námi možná i lotr. A Forum Karlín parádní, vzdušné, architektonicky nádherné. Druhá poklona – naproti Foru Karlín je nová restaurace, bistro (opravdu jen náhoda – pana Karpíška), kde jsme si cestou z koncertu koupili chleba, který jsme slupli ještě než jsme došli na metro. (Tento článek fakt nepíši proto, aby mi Karpíškovi poslali poukaz do restaurace. Opravdu upřímně si vážím lidí, co dělají práci pořádně, a tady se to nějak sešlo.) Třetí poklona – předskokanka byla Emma Smetana. Emmu jsem potkala, když jsme byly obě stážistky v Evropském parlamentu. A tehdá Emma chtěla být zpěvačkou, veřejně známou osobou. Mám obrovskou radost, jak krásně se jí to povedlo. Opravdu, hluboká poklona. Emma dle mého vnějšího pozorování jela zcela dle stejného receptu jako paní Barbora. Vyhmátla, co je jejímu srdci blízké, a poznala, co je její eso v rukávu, přidala obrovskou dávku píle a práce, vytvořila si síť nebo spíše zmapovala svou stávající síť přátel, rodiny, známých a nadchla je pro svou myšlenku, získala jejich podporu. A výsledek – Emma, která si to juchá po podiu, září v TV, a všichni jsou spokojení.

Jak říká Robert Fulghum – vše, co jsem potřeboval znát, jsem se naučil v mateřské školce. Tedy, co Vám přeji do nového roku, abyste stavěli na svých silných stránkách a talentech se zápalem a soustředěností školkového dítěte, měli sílu jít za tím, co Vás baví a uměli pro to nadchnout Vaše okolí.

Hezký nový rok!