Vojska pod velením USA zaútočila na území Libye, bombardování libyjských vládních cílů bylo doprovázeno dodávkami humanitární pomoci. Cílem útoků byla ochrana civilistů, koncept, který zaštítil provedení vojenské a humanitární mise nese název „R2P“ (responsibility to protect- odpovědnost ochránit).

Jak je tedy možné ospravedlnit postup, jehož cílem je zajištění bezpečnosti obyvatel Libye a prostředkem porušení suverenity státu?

Za prvé, dle tvůrců konceptu R2P má stát za úkol chránit své občany a pokud toto nedokáže zajistit, je povinen o pomoc požádat mezinárodní společenství, pokud toto neučiní má podle Thomase Weisse, spolu-tvůrce koncepce R2P, mezinárodní komunita morální právo zasáhnout a suplovat tak roli státu. Mezinárodní společenství nesmí dovolit, aby se opakovaly tragédie, jakými byly Rwandská a Bosenská genocida.

Za druhé, suverenita státu již nemůže být hlavním řídícím principem mezinárodního práva. Charakter konfliktů se mění, musí se měnit i zvyklosti. Dle profesorky LSE Mary Kaldor dříve docházelo ke konfliktům mezi státy či územními celky, hlavním nástrojem boje byla diplomacie a řádné vojenské jednotky, jejichž členové tvořili hlavní skupinu obětí případného střetu. V případě tzv. nových válek jsou aktéry gerily, nadstátní aktéři a střety neprobíhají na bojištích, ale jsou cílené proti civilistům. Změnil se perimetr aktivit strůjců násilí, proto je třeba měnit prostředky ochrany civilistů.

S tím souvisí třetí argument: Aktéři nových válek nerespektují Ženevské konvence, buď z neznalosti či z nezájmu a využívají pomoci poskytované humanitárními pracovníky pro posilování vlastních kapacit. Organizace Lékaři bez hranic byla nucena po genocidě ve Rwandě opustit utečenecké tábory v Gomě, neboť příjemci jejich pomoci byli ozbrojení strůjci genocidy ve Rwandě připravující se k dalšímu útoku. Cílem nesmí být „vykrmování“ těch, kteří budou zabiti či budou zabíjet. Cílem humanitární mise musí být komplexní ochrana občanů včetně zajištění bezpečnosti a tu humanitární intervence umožňuje.

Proč je tento vojensko-humanitární koncept lehce zpochybnitelný?

Prvním a stěžejním důvodem nedůvěry v použití humanitární intervence je jejich sporná legitimita. Morální povinnost chránit není z pohledu mezinárodního práva dostatečným důvodem pro realizaci vojenské intervence, Charta OSN humanitární intervenci ani nezakazuje ani nepovoluje.

Dále, v důsledku nejasného právního zakotvení může být humanitární intervence výsledkem manipulace vlivných mezinárodně politických hráčů a vedena zištnými motivy. Podle Mamdamiho, profesora Columbia University, je způsob vedení humanitární intervence do Libye (útoky jsou vedeny na infrastrukturní celky) důkazem motivu- oslabení kapacit tohoto na ropu bohatého státu, který se poté stane závislý na spolupráci se zahraničními elitami.

Třetím důvodem, který zpochybňuje koncept R2P je otázka efektivity tohoto postupu (z perspektivy obyvatel konfliktem postižené země do níž je intervence vedena). Ani poskytování humanitární pomoci ani vedení vojenské humanitární intervence není odpovědí na kořeny problémů.

Porušování suverenity za účelem ochrany jednotlivce může být pro některé teoretiky mezinárodního práva a řadu politiků omluvitelné, nicméně nedostatečné zakotvení R2P v rámci mezinárodního práva činí z tohoto postupu, který snoubí vojenské nástroje a humanitární kapacity pochybný diplomatický nástroj.