Spojené státy vypsaly za jeho hlavu odměnu pět milionů dolarů. Augustin Bizimungu, vůdce rwandské genocidy byl dopaden v roce 2002 a 17. května 2011 odsouzen k třiceti letům vězení. Tento verdikt byl vynesen na půdě Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu a patří mezi téměř šest desítek uzavřených případů. Bizimungu zajišťoval zbraně a během rwandské genocidy, která proběhla na jaře 1994, motivoval vojáky k „razantnímu postupu“ při odstraňování Tutsiů a umírněných Hutuů. Během sta dní genocidy vedl Bizimunogu armádu, jež má na svědomí smrt 800 000 osob.

Cílem zřízení tribunálu pro Rwandu, který od roku 1994 sídlí v tanzanské Arushe, je podpora procesu usmíření v rámci rwandské společnost. Zároveň je jakýmsi zdviženým ukazováčkem „takto končí ti, kteří by znovu rozpoutali násilí“. Na druhou stranu, je opravdu tento „konec“ strůjců genocidy tak tragickým? Podívejme se blíže na to, jak končí ti, kdo se podíleli na genocidě a jak ti, kteří ji vedli.

Řádoví účastníci masových násilností byli od roku 2002 na základě výnosu vlády souzeni v rámci tzv. procesů Gacaca. Jedná se o lidové tribunály, v rámci nichž bylo dosud souzeno na milion a půl osob, usvědčeno a vězněno na 112 000 osob. Gacaca soudy mají možnost vynášet až doživotní tresty. Soudy jsou však často označovány za nedostatečně kompetentní a shromážděné důkazy přednesené obžalovaným za nedostatečné. Podle Amnesty International následné uvěznění viníků v přeplněných rwandských věznicích s katastrofálními hygienickými podmínkami a nelidským zacházením hraničí s trestem smrti.

Strůjce genocidy soudil od podzimu 1994 Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, zřízený Radou bezpečnosti OSN. Tribunál dbá o zajištění všech práv zadržených, vynáší rozsudky v rámci kolegia vysoce kvalifikovaných soudců, dbá o dostatečné zajištění důkazů. Proto i proces s Bizimungem trval jedenáct let a rozsudek byl vynesen až po shromáždění dostatečného množství výpovědí svědků. Po celou dobu zadržení bylï jak Bizimungu, tak všech 58 dalších souzených orchestrátorů genocidy drženi v prostorách moderních věznic - a i jejich další kroky budou směřovat do věznic s pohodlím, teplou stravou, zajištěním bezpečnosti. Jejich situace tak ostře kontrastuje i se situací těch, kteří genocidu přežili a kteří musí bojovat o svou existenci den co den. Taktéž se situací těch, kteří jsou nuceni vypovídat a vzpomínat na to, na co by možná raději zapomněli, bez zajištění bezpečnosti v návaznosti na jejich výpovědi.

Do jaké míry může být Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu nápravou křivd a příspěvkem k usmíření? Nebylo rychlé zřízení tribunálu několik měsíců po konci genocidy spíše přehlídkou, která měla zakrýt totální selhání mezinárodního společenství během genocidy? Cílem bylo jistě vypořádání se zločiny minulými, do jaké míry má tento proces dopad na společnost, která prošla traumatem a musí dojít usmíření? Do současnosti dosáhly náklady na provoz tribunálu jednu miliardu dolarů. Je otázkou, zda tato částka mohla posloužit pro rekonstrukci společnosti lépe v jiném sektoru správy věcí veřejných. Možná spravedlnost v kufříku bílého muže není tím vývozním artiklem, který postkofliktní společnosti potřebuje nejvíce...