Vzdělání má, dle mého úsudku, několik funkcí: Zaprvé – řád. Vzdělávání vytváří návyky, ritualizaci práce, sebedisciplínu, režim a uvědomění si kauzalit „práce, píle a cíl“. Zadruhé – přístup ke světu: zabojovat, spolupracovat, být osobně odpovědný jak za sebe, tak za svět kolem mě. Zatřetí – přístup k sobě samotnému: sebeúcta, objektivní sebereflexe, sebevědomí a sebedůvěra. Začtvrté – rozvoj: identifikovat své silné stránky, ty
rozvíjet v rámci spolupráce v trojúhelníku žák–rodič–učitel. Věřím, že skrze řád v sobě, zodpovědný přístup ke světu a sobě a skrze rozvoj silných stránek vzniká zdravá sebedůvěra.
V čem vidím odlišnost těchto dvou modelů. Model dle Marie Montessori vidím jako systém, který skrze řád, přístup ke světu, přístup k sobě a podporu rozvoje tvoří sebedůvěru jedince. Na druhou stranu pak model církevního školství, který tvoří prostředí, kde se student za svou víru (v rámci naší majoritně ateistické společnosti) nestydí a otevřeně ji sdílí, prožívá a utváří osobu, která v lásce k Bohu získává tu nejdůležitější životní kotvu.
Víra v Boha akcentuje tyto, pro život důležité, teze: Bůh, který miluje každého člověka a každého člověka s velkou láskou stvořil, stvořil i Tebe. Bůh Ti plně důvěřuje, věří, že umíš volit mezi dobrem a zlem, dává Ti svobodu rozhodování se a dovednosti, které můžeš svobodně rozvíjet pro Tvůj užitek i užitek lidí kolem Tebe. Církevní školství tak více než konkrétní dovednosti rozvíjí prostor pro duchovní růst. A tedy na počátku je víra, tvořící sebedůvěru a sebedůvěra vede k řádu v sobě, k dobrému vztahu ke každému člověku i světu (miluj bližního svého, zacházej se vším jako s Tobě svěřeným, neplýtvej dary, které Ti byly svěřeny atd.).
Jako různé víry jsou různé dveře do jednoho otcovského domu, i tak vidím Montessori a církevní školství jako dvoje dveře do domu vyzrálosti a sebeúcty. Rozhodnout, která z cest je nejlepší pro konkrétní dítě, je tedy v konečném důsledku na dítěti. Ve čtvrtek jdeme otestovat Montessori dílničku.
